Ergonomie

Ergonomie (z řečtiny ergon práce a nomos zákon) vznikla počátkem 20. století jako obor zabývající se optimalizací potřeb člověka v pracovním prostředí a v jeho podmínkách. Šlo zejména o stanovení vhodných rozměrů, designu nástrojů, nábytku a jejich uspořádání v pracovním prostředí a v optimálních dosahových vzdálenostech. Ve světě se používá i pojmenování "human factors" nebo "human engineering".

Od 2. poloviny 20. století je ergonomie rozsáhlým interdisciplinárním vědním oborem zabývajícím se komplexní interakcí lidského organismu a prostředí (nejen pracovního). Výsledkem jejího výzkumu je návrh optimalizace prostředí do komfortu způsobujícího pohodu uživatele. Ergonomický komfort je nutné odlišovat od povrchního komerčního komfortu, který slouží k přilákání zákazníka a může mít na lidské tělo různé negativní vlivy.

Ergonomie je vědecká disciplína zabývající se poznáním a pochopením interakcí mezi lidmi a dalšími prvky systému a profesí, která aplikuje teorie, principy, data a metody navrhování systémů tak, aby optimalizovala pohodu člověka a celkový výkon systému.

Definice dle The International Ergonomics Association^[1]

Ergonomie pracuje ve třech vzájemně se prolínajících rovinách. Nejdůležitější je psychická, která využívá zejména poznatky kognitivní psychologie. Druhou rovinou je fyzická. Třetí rovina - organizační - dokáže ovlivnit psychické i fyzické kvality. Při zpracování ergonomických problémů je vždy třeba náročně řešit souběžné vyvážení všech tří rovin, což nazýváme ergonomickým myšlením (ergonomic-thinking).